Kampaň Motýlí efekt

Kampaň na podporu dobrovolnictví Motýlí efekt

I tak jemná a zdánlivě bezvýznamná věc, jako je mávnutí křídel motýla, může způsobit vichřici, pokud se odehraje ve správnou chvíli. Řeč je o takzvaném motýlím efektu, kdy malý impuls může způsobit nepoměrně velkou odezvu. Něco podobného platí i pro dobrovolnickou činnost. Práce dobrovolníků je nenápadnou pomocí, jež může vést k velmi důležitým změnám. Mnohdy stačí nezůstat pasivní a věnovat zlomek svého času. Sebemenší zásah a bezprostřední snaha o nápravu je mnohdy podstatnější než se zdá.

Pomáhat ostatním je normální a nemusí být složité.

Cílem projektu je zvýšit povědomí o hodnotě a významu dobrovolnické práce mezi mladými lidmi do 26 let, jež žijí či studují v Brně a okolí. Pomocí souběžně probíhající informační kampaně rovněž seznamujeme širokou veřejnost s výsledky dobrovolnické práce a jejím přínosem a představujeme možnosti zapojení se do dobrovolnických aktivit. Snažíme se ukazovat, jak málo je zapotřebí k řešení problémů, jež nás obklopují, a že sebemenší úsilí namířené správným směrem nepřijde nazmar.

V neposlední řadě v rámci kampaně chystáme ve spolupráci s Magistrátem města Brna mezinárodní konferenci na téma „Dobrovolnictví mladých lidí v sociálních službách“. Cílem konference je navázání nových kontaktů a spolupráce mezi organizacemi věnujícími se dobrovolnictví, výměna zkušeností a dobré praxe.

S Motýlím efektem aktuálně

Informace jsou průběžně aktualizovány i na stránce Motýlího efektu na Facebooku, kde nám i vy můžete pomoci s šířením kampaně. Podívejte se na nás pod tímto odkazem: http://www.facebook.com/ratolestbrno.motyli.efekt

V poznámkách zde najdete příběhy jednotlivých dobrovolníků, které vám mohou lépe přiblížit dobrovolnickou práci, její průběh a hlavně možné výsledky. Zatím je většina těchto příběhů od dobrovolníků, jež se zapojili v Ratolesti Brno či spolupracujících organizacích našeho Dobrovolnického centra. Budeme rádi, když nám napíšete i svůj příběh…

Podpora

Děkujeme za podporu projektu Evropskému roku dobrovolnictví 2011.

Rovněž děkujeme všem partnerům za ochotnou a velkorysou pomoc s realizací kampaně.

• ART reklama s.r.o.

• Brněnský deník ROVNOST

• Ctrl P, s.r.o., digitální a ofsetová tiskárna

• Český rozhlas Brno – Čro Brno

• Deník METRO

• METROPOLIS LIVE s.r.o.

• PLAKÁT s.r.o.

• REALMEDIA s.r.o., reklamní agentura

• SNIP & CO, reklamní společnost, spol. s r.o.

• STUDENT AGENCY s.r.o.

• Tiskárna Helbich, a.s.

Přečtěte si také příběhy dobrovolníků - aneb Motýlí efekt v praxi.

• Honza

• Hanka

Sedmiletý prvňák Martin je nejstarší ze tří sourozenců. Jeho rodina patří mezi sociálně slabé, žije ve vyloučené lokalitě. Rodiče, oba bez zaměstnání, jsou zavaleni každodenními existenčními starostmi – za co koupit na daný den jídlo, jak zvládnout další návštěvu exekutora, jak vysvětlit ve škole, že potřebné pomůcky nemohou Martinovi tento měsíc koupit… Uprostřed tohoto „boje o přežití“ jim nezbývá čas ani síla na to, aby se Martinovi a jeho mladším sestrám věnovali.

Ještě před rokem Martin trávil většinu volného času na zaneřáděném dvorku. Protože doma neměl hračky, hrál si s tím, co našel – s hlínou, kusy dřeva či drátem. Nejednou se pořezal o plech nebo píchl hřebíkem. Když ho to na dvorku přestalo bavit, bezcílně bloumal po ulici a hledal, co by ho zaujalo. S dětmi z okolí řešil konflikty po svém – když něco chtěl, tak si to prostě vzal, když narazil na odpor, popral se. Někdy zvítězil on, někdy ti silnější.

Pak se začal scházet s novou kamarádkou, dvacetiletou dobrovolnicí Hankou. Přestože začátky jejich vztahu nebyly snadné, Hanka se nevzdala. Zjistila, že Martin je šikovný kluk, který má spoustu zajímavých nápadů a pro všechno se snadno nadchne. Rozhodla se, že mu ukáže, jak jinak by se mohl zabavit, než jen na zabláceném dvorku. A tak spolu začali kreslit, vystřihovat z papíru, učili se básničky, písničky. Martin si Hanku oblíbil, a protože se stala jeho vzorem, postupně se od ní začal učit i jiné věci – slušně pozdravit, poděkovat, popřát dobrou chuť, umýt si před jídlem ruce. Taky už začíná chápat, že s dětmi se dají konflikty řešit i jinak než kopancem nebo pěstí. Hance dokonce občas přinese i kytičku nebo ji nakreslí obrázek.

Na budově školy, kam Martin chodí do první třídy, se na konci školního roku objevila nástěnka s nápisem: „Děti, které nám dělají radost.“ Mezi oceněnými žáky se na fotce usmívá také Martin.

• Martin

Jedenáctiletý Petr je velice chytrý kluk. Ve škole má většinou samé jedničky, chodí do počítačového kroužku, zajímá se o programování. Nemá sourozence a veškerá pozornost a péče rodičů je tedy soustředěna na něj. Na první pohled by se mohlo zdát, že mu ke spokojenosti nic nechybí. Pravda je ovšem jiná.

Ve skutečnosti je Petr hodně osamělý, nemá žádné kamarády. S vrstevníky si nerozumí, má na jejich vkus příliš „dospělácké“ názory, a ty, kteří by se s ním bavit chtěli, odrazuje svým chováním. Často děti peskuje, okřikuje, kárá. Přestože naoko svými vrstevníky pohrdá, v hloubi duše je smutný. „Já vlastně ven skoro nechodím, protože nemám s kým. Spolužáci se baví jen mezi sebou a se mnou ven jít nechtějí“, postěžoval si Petr své sociální pracovnici. Petrův život se začal měnit, když se seznámil s dobrovolníkem Martinem.

Martin se tak na nějaký čas stal Petrovým jediným kamarádem, s nímž mohl chodit ven, sportovat a podnikat klukovská dobrodružství. Petr na společných schůzkách jen zářil a nedal na svého velkého kamaráda dopustit. Martin ale dobře věděl, že cílem jeho působení by mělo být to, aby Petr přestal být mezi dětmi outsiderem a našel si pár kamarádů ve svém věku. Není to jednoduché – jeho chování vůči okolí nelze změnit ze dne na den. Martin se ale nevzdává a nenásilně se snaží na Péťu působit. Když Petr popisuje situace, které se mu dějí, Martin se nezdráhá sdělit mu vlastní názor, dát zpětnou vazbu, posloužit vlastními zkušenostmi. Dokonce pro něj vymyslel stolní hru. Hráč se dostává do různých mezilidských situací, hází kostkou a padají varianty jednání. Na jednotlivé jednání přicházejí od okolí odezvy.

Zdá se, že nejen tato hra, ale především vztah Petra ke Martinovi přináší první ovoce. Nedávno se přišel Péťa pochlubit, že se spolužákem zakládá třídní časopis. Ze společné akce s ostatními dětmi v programu máme fotku, kde sedí Petr pod stromem s jiným klukem a smějí se v družném hovoru. Petrovi se tak blýská na lepší časy.

• Anička

Anička je nyní dvanáctiletá dívka, která žije v brněnské vyloučené lokalitě. Její rodina patří mezi sociálně slabé. Rodiče jsou dlouhodobě bez zaměstnání, potýkají se s dluhy, exekucemi, každodenně řeší problém, za co nakoupí jídlo.

Anička je nejmladší ze sourozenců, má dva starší bratry, nejstarší z bratrů nedávno náhle zemřel. Když přišla do programu, působila jako typické „dítě ulice“. Protože se jí v jejím domácím prostředí nedostávalo podnětů a usměrnění, chyběla Aničce řada běžných návyků a dovedností. Potýkala se se základy slušného chování, když se jí něco nelíbilo, reagovala tak, jak se to naučila mezi dětmi na ulici – vztekem, agresí, útěkem. Neznala knížky, počítač, neuměla zacházet s penězi – většinou neměla ani na jízdenku a pokud náhodou dostala pár drobných, okamžitě je utratila za sladkosti. Znala jen pár ulic v nejbližším okolí svého bydliště, jinam netrefila.

Před deseti měsíci se seznámila s novou kamarádkou - dobrovolnicí Bárou. Začátky jejich vztahu rozhodně nebyly jednoduché. Bára se musela naučit reagovat na Aniččinu trucovitost, útěky ze schůzek, setkávala se se situacemi, kdy byla Anička mrzutá, protože měla hlad. Postupem času, zejména díky trpělivosti a laskavému přístupu Báry, vznikl mezi dívkami opravdu kamarádský vztah. Také chování Aničky se začalo měnit. Nyní již ze schůzek neutíká, s Bárou si vykračují ulicemi ruku v ruce a povídají si jako důvěrné kamarádky. Bára naučila Aničku jezdit MHD – zvládne se již sama dopravit na nejdůležitější místa v Brně. Drobné, které občas od maminky dostane jako kapesné, si šetří – chtěla by si totiž koupit ty krásné červené náušnice za 30 Kč…

S Bárou si společně píšou deník, kam zapisují zážitky ze svých schůzek a také Aniččiny úspěchy. Příjemným překvapením bylo, když nám Anička ze školního počítače napsala e-mail - ještě před půl rokem by se podobné věci byly zdály nemožné.

• Bára

Bára je studentkou oboru sociální práce v Brně. Když hledala, jak by se mohla mimo školu zapojit, dozvěděla se o možnosti dobrovolnické činnosti. Lákalo ji pomáhat znevýhodněným dětem, protože této cílové skupině by se ráda v budoucnu věnovala i profesně, a tak její volba padla na Sociálně aktivizační program občanského sdružení Ratolest Brno.

Po absolvování povinného školení se stala dobrovolnicí. Zpočátku svého působení vnímala tuto činnost především jako příležitost něco se dozvědět a naučit o své budoucí profesi sociální pracovnice. Hodně se ptala, studovala, chodila na supervize, snažila se odnést si co nejvíce cenných poznatků o práci i o sobě. O své malé kamarádce Aničce, s níž se jednou týdně jako dobrovolnice setkávala, hodně přemýšlela. Chtěla jí co nejúčinněji pomoci, aby se jednou mohla bez větších problémů začlenit mezi vrstevníky. Pečlivě se připravovala na schůzky, vymýšlela pro ni zajímavé a hravé způsoby učení.

Obrat nastal asi po půl roce Bářina dobrovolnictví. Dozvěděla se, že pojede na rok studovat v rámci programu Erasmus do zahraničí…Její dobrovolnické schůzky s malou kamarádkou tedy za tři měsíce skončí. Bára si najednou uvědomila, že ve vztahu s Aničkou jde o něco víc než jen o dobrovolnickou činnost a možnost získat zkušenosti v oboru. „Došlo mi, že se mi bude po Aničce stýskat“, říká Bára. „Mám tu holku opravdu ráda, záleží mi na tom, co s ní bude dál.“

Odjezdem do zahraničí a skončením dobrovolnické činnosti pro Báru tento příběh nekončí. A nekončí ani pro Aničku. Dívky se již domluvily, že zatímco bude Bára v zahraničí, budou si psát e-maily. Anička se již těší na pohlednici z daleké země. A za rok, po návratu, ji Bára určitě navštíví. Už teď je velmi zvědavá, jaké pokroky Anička po roce udělá.

• Anežka – (DC Motýlek)

Pacienti, jež tráví čas v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, prožívají mnohdy nejtěžší chvíle svého života. Důvody jejich pobytu v nich jsou různé, co však mají společné, je dlouhý čas, jež musí trávit odloučeni od svých rodin, přátel, domova, zaměstnání a svého dosavadního života vůbec.

Paní Květa, jež v hospicu žije již delší dobu, dříve pracovala jako učitelka a byla zvyklá mít kolem sebe mnoho lidí, shon a hluk. Tiché prostředí léčebny pro ni bylo skličující. Vždy byla velmi společenská a družná, ale nyní zůstala zcela sama. Čtení novin a knih, hlavně cestopisů, bylo to jediné, co mohla dělat jako dříve. Stereotypní pobyt na jednom místě, jehož prostory nedávají ani na okamžik zapomenout na neutěšenost a bezvýchodnost situace, ji skličoval a její ke konci se chýlící život ztrácel všechen smysl. Tedy alespoň do té doby, než se poznala se svou dobrovolnicí Anežkou.

Anežka znala prostředí nejrůznějších léčebných zařízení již ze střední školy, kdy chodili s třídou v rámci výuky na praxe do nemocnic či domovů důchodců. Ve volných chvílích si tehdy s pacienty povídala a snažila se je přivést na jiné myšlenky. Vzpomínky na jejich vděčnost, byly pro ni motivací vyhledat podobnou činnost i po nástupu na vysokou školu, a tak se začala zajímat o dobrovolnictví. Kvůli povinnostem a jiným zájmům však své zapojení odkládala další 3 roky, než začala jednat a s pomocí Dobrovolnického centra Motýlek navštěvovat pacienty hospiců. Jak sama říká: „Uvědomila jsem si, že s tímto přístupem se k dobrovolnictví nedostanu nikdy, protože pořád toho bude moc (ne-li víc), a že ty 2 hodiny týdně dokáže najít každý. Jde jen o to chtít.“

Paní Květa jí byla pro svou vzdělanost a srdečnost od první chvíle velmi sympatická. Daly se spolu do řeči a dlouho si povídaly, paní Květa vyprávěla své zkušenosti z války a Anežka zase mluvila o svém současném studiu. Netrvalo dlouho a paní Květa projevila opět zájem o dění okolo sebe. Začala se těšit na každou další Aněžčinu návštěvu, aby jí povyprávěla, co se dočetla nového v novinách a poptala se, jak se její nové přítelkyni daří. Obě ženy ví, že se takto budou vídat možná už jen krátce, ale o to více jsou jim společné chvíle dražší.

Podělte se s ostatními o svůj příběh i vy...

Tisknout