DOBROpříběhy

„Ráda bych se s Vámi chtěla podělit o svůj DOBROpříběh, ať už slouží těm, co uvažují, že by chtěli trochu toho dobra předat ostatním nebo třeba pro ty, co hledají inspiraci. Jmenuji se Jolana a prakticky po celou dobu studia se věnuji ekonomice, financím, takže věřte, že i takoví lidé bez většího vzdělání v sociálních službách mohou pomáhat. Jsem toho důkazem. Paradoxně mým impulzem k tomu, abych se stala dobrovolníkem, byl předmět na vysoké škole, kde jsme měli prezentovat podnikatelský záměr na cokoli, co bychom chtěli realizovat. Již dlouho jsem měla v hlavě myšlenku, že bych prodávala pletené oblečky pro pejsky a tak zapojila i mou babičku, která moc ráda plete, ale už nemá pro koho. Konečně byl čas a chuť tuto myšlenku rozvinout v rámci podnikatelského záměru, do kterého jsme začlenily i nápad plést oblečky pro pejsky v útulcích a to klienty z domovů pro seniory. Taková pomoc jak pro seniory, tak pro opuštěná zvířata mě neskutečně nadchla a díky pozitivnímu hodnocení učitele také dopomohla k tomu, abych navštívila Ratolest a vše zrealizovala v domově pro seniory Naděje. A jak jsme na tom? Pro Interpespenzion útulek Kociánka jsme dodali několik oblečků a doufáme, že přes letní období vytvoříme další potřebné oblečky nebo jiné výrobky, co zpříjemní život opuštěným pejskům.

Jako člověk, co neměl žádné zkušenosti, musím přiznat, že moje představy o tom, jak budeme každou návštěvu v domově plést další a další oblečky a klientky mi budou nosit to, co upletly přes týden, jsou trochu jiné než realita. Oblečků je mnohem méně a schůzky jsou různorodé od povídání, posezení venku až po upletení pár řádků svetříku pro pejska. Přesto hodnotím celou činnost jen kladně a jsem neskutečně pyšná na všechny lidi, co se do této myšlenky zapojili. Chtěla bych poděkovat svému příteli, který jako první vyslovil tento nápad, svým kamarádkám, které ochotně vypracovávaly školní projekt, svému učiteli za kladné hodnocení a zájem. Nesmím zapomenout na úžasné lidi, co mi pomohli zorganizovat sbírku vlny v rámci školního blešího trhu a zejména ty, co přišli a vlnu mi darovali. Díky patří celé organizaci Ratolest, která mi pomohla můj nápad realizovat a mé koordinátorce, díky níž se s klientkami téměř rok pravidelně scházím. Konečně, můj velký obdiv patří mojí babičce, bez které by žádný obleček nespatřil světlo světa a jen díky ní se v zimě zahřeje bezmála desítka pejsků.

Dobrovolnictví mi přineslo do mého života spoustu dobrého a užitečného (konečně jsem se naučila plést). Vystoupila jsem ze své komfortní zóny a poznala úžasné lidi jak v domově tak všechny ty, se kterými jsem přišla do kontaktu v rámci dobrovolničení. Všem vřele doporučuji, a pokud zjistíte, že to není nic pro Vás, nevadí, protože každá zkušenost je cenná a tahle má rozhodně smysl.“ – dobrovolnice Jolča

Jolčin příběh se dostal také do médií; pusťte si reportáž od České televize zde.

„Chtěla jsem pomáhat lidem a napadlo mne udělat si pečovatelský kurs. Po půl roce od kurzu jsem však onemocněla sarkoidozou, jelikož léčba trvala přes půl roku, tak jsem se rozhodla využít vycházek k tomu, že jsem oslovila Ratolest a vybrala si domov pro seniory s alzhaimrem a demencí. K této volbě mne vedlo i to, že maminka mojí kamarádky v 52letech onemocněla alzhaimrem. Jelikož jsem potřebovala změnu v práci, kde to bylo převážně sedavé zaměstnání a kdysi jsem chtěla zkusit pracovat v zahraničí, tak jsem zkušenost z této oblasti vyzkoušela i v Rakousku, kde se nyní starám o dementní paní. V domově seniorů jsem dostala tři klienty. Paní neslyšící, paní, která málo viděla a paní, která byla připoutána na lůžko. Občas jsem navázala komunikaci i s ostatními klienty. Klienti mne přijímali dobře a i já měla radost. Jelikož jsem starost o takové klienty měla i jako povolání, začala jsem být více a více vyčerpaná, proto jsem po dvou letech zvolila změnu cílové skupiny. Obdivuji lidi, kteří se starají o takto nemocné klienty, neboť je to velmi psychicky náročná práce, kdy zažíváte více toho smutku než radosti.“ – dobrovolnice Jitka  

 

„V průběhu května 2016 jsem řešila, jak smysluplně naložit s volným časem. Dlouho jsem chtěla pomáhat seniorům, a to hlavně z toho důvodu, že jsem měla babičku, kterou jsem kvůli velké vzdálenosti nemohla navštěvovat tak často, jak bych si představovala. 

Spojila jsem tyto dvě pohnutky, našla si na internetu první dobrovolnickou organizaci, která mi vyjela ve vyhledavači a kontaktovala ji. S náhodným výběrem DC Ratolest jsem velmi spokojená. Empatická a energická koordinátorka byla ihned signálem, že tady jsem správně. Po absolvování úvodních školení a výběru organizace jsem se prakticky do měsíce seznámila se dvěma klientkami v organizaci Naděje Královo Pole. Ze začátku jsem měla trochu obavy, jak to spolu budeme zvládat. Po několika úvodních setkáních jsme se seznámily, našly si společné téma k hovoru a já jsem měla radost z každé návštěvy a každého úsměvu na tvářích klientek.

Dnes, po téměř dvou letech, do Naděje docházím už jen za jednou klientkou, hrajeme spolu Člověče nezlob se, a čas od času se k našim hrám přidají i další klientky. 

Dobrovolnictví mi přineslo spoustu příjemných chvil a umožnilo mi poznat mnoho správných lidí. Rozhodla jsem se správně a divím se, že mě to nenapadlo dříve! :-)“ – dobrovolnice Ivana

 

„Moje klientka patřila k nejstarším obyvatelkám Domu seniorů. Byla upoutaná na lůžko, tak naše společné hodiny spočívaly v povídání. Měla zajímavý život, který kopíroval dějiny této republiky ve 20. století. Poslouchat její příběhy bylo jako číst historickou knihu – napsanou čtivě a vtipně! Já jsem přinášela zprávy „zvenku“ – zpočátku hlavně nové knihy, které jsme obě četly a pak probíraly. Literatura byla její velkou láskou. Také jsem podrobně líčila naše rodinné výlety do přírody –  které jsme od té doby podnikali častěji, abych měla své klientce o čem vyprávět. Příroda byla totiž její další velkou láskou. Pro ni jsem také založila fotoherbář. Ven jsem chodila vždy s fotoaparátem, abych jí mohla přinést fotozprávu o každé právě kvetoucí rostlince. Během let ale síly i smysly mojí klientky ochabovaly. Knížku už neudržela v ruce, fotografie nerozeznala. Naštěstí ji neopustil sluch, takže jsme se věnovaly její další lásce – vážné hudbě. Postupně jsem si vytvořila slušnou sbírku houslových koncertů, které jsme spolu poslouchaly, o kterých jsme si povídaly.

Když jsem se pro dobrovolnickou práci před lety rozhodovala, chtěla jsem část svého volného času věnovat tomu, abych sama někomu něco přinesla – pomoc, rozptýlení, cokoli. Skutečnost byla taková, že díky našemu vztahu byly životy nás obou bohatší – můj určitě ano. Když moje klientka zemřela, zemřel jeden z důležitých lidí v mém životě.“ – dobrovolnice Heda

“Věnovat se dobrovolnictví jsem se rozhodla po přečtení článku, jehož myšlenkou bylo, že pomoc bez nároku na odměnu může člověka naplnit, dát mu smysl života a pocit spokojenosti. Chtěla jsem si to ověřit na vlastní kůži, proto jsem si na internetu vyhledala dobrovolnická centra, z nichž se mi na prvním místě objevila Ratolest. Stačilo napsat e-mail a během měsíce jsem za sebou měla školení, podepsanou smlouvu a vybranou instituci. Rozhodla jsem se pro individuální návštěvy hendikepovaného klienta na Kociánce a tam mi byla přiřazena Ivča.

S Ivčou jsme stejně staré (31), máme smysl pro humor a obě máme rády procházky venku. Rozdílem je, že Ivča je upoutaná na vozík, protože jako dítě prodělala obrnu. Není schopná se o sebe sama postarat. Chodím za ní jednou za 14 dní o víkendu, protože v týdnu nemám tolik času a návštěva na půl hodiny nebo hodinu mi nepřijde dostatečná. Ivča zase každý druhý víkend jezdí k rodičům. Tento režim vyhovuje nám oběma a už jsme si zvykly za ten rok a půl, co se vídáme.

S Ivčou nejčastěji trávíme čas na Kociánce, ráda skládá obrázky ze zažehlovacích korálků, je to její nejoblíbenější aktivita. Pokud je hezky a dá se jít ven, snažím se jí dopřát i pobyt mimo areál, aby pro ni moje návštěvy měly větší smysl. Za tu dobu, co se známe, jsme spolu byly několikrát v nedaleké kavárně, v restauraci na večeři, v parku Lužánky a taky na koncertě Anety Langerové v Sonu, což byl dárek, který jsme si vzájemně darovaly k narozeninám. Také jsem se už dvakrát účastnila celodenního festivalu Dobrý den, Kociánko, kde jsem se o Ivču starala, abych ulehčila ostatním pracovníkům a mohli se tak věnovat ostatním klientům.

Jak Ivču poznávám, uvědomuji si, že opravdu žije v jiném světě. Ve světě, kde je odkázaná na pomoc ostatních a v některých oblastech má omezené možnosti rozvoje. Je to znát, protože spoustě věcem z běžného života nerozumí. Na druhou stranu má hodně zkušeností s různými zdravotními problémy, které její život provázejí, o kterých zase já nemám ani zdání. Člověk také trochu nahlédne do oblasti fungování sociální sféry a zjišťuje, jak je důležitá pro společnost a zároveň tolik opomíjená.

Dobrovolnictví je výzva. Pro mě to znamenalo vyjít ze své komfortní zóny, věnovat se po jistou dobu naplno někomu jinému, snažit se mu zpříjemnit život. Je to náročné, někdy i psychicky vyčerpávající. Po čase ale člověk vidí výsledky svého snažení. Vidí, že klient se na něj těší, slyší, jak mu děkuje a že se mu i rád svěří, když ho něco trápí. Pro mě jsou tohle ty pravé hodnoty, které přicházejí až po vynaloženém úsilí jako odměna.” – dobrovolnice Monika

“Jirka je starší pán na vozíčku. V dětství s rodiči poměrně dost cestoval. Rád luští křížovky a čte. Zajímá ho především železnice a české dějiny (se zaměřením na Habsburky).

Jezdíme spolu každou neděli na oběd, protože v domově kde pobývá, mají každou neděli knedlíky, které nemá moc rád. Téměř vždy si dává kuřecí řízek a malé pivo. Myslím, že kromě lepšího jídla moje návštěvy u Jirky hlavně rozbíjejí stereotyp. V domově nemají příliš program, takže malá vyjížďka na řízek a na pivo určitě neuškodí”.

Dobrovolník Daniel, který dochází už 4 roky za Jirkou do Sdružení Veleta.

Texty od dobrovolníků jsou ponechány v originálním znění, nebyly upravovány.

Děkujeme za podporu:
zpět