Příběh Zbyška

Když je agrese tvým pánem

„Táta byl vždycky velkej pedant. Všechno jsem musel mít nachystaný, neudělat chybu, nepřekročit čáru.

Když mě poprvý zbil, bylo mi asi pět, chodil jsem ještě do školky. Vyzvedl mě a něco se mi asi nelíbilo, tak jsem začal brečet. Řval na mě před domem, že nemám „bejt holka“. Doma jsem to pěkně schytal, zbil mě a zavřel do komory, kde byla tma a já měl strach. Nechal mě tam řvát asi půl hodiny, pak mě pustil a bil znovu, dokud jsem nezmlknul. Musel jsem si prostě v jeho přítomnosti dávat bacha.

Když ho vyhodili z práce, to mi bylo tak 14, začal chlastat. Mlátil mámu, mlátil mě. Vypadalo to, jako kdyby všechny nenáviděl. Doma jsem měl tvrdou školu, nebyl jsem žádnej mazánek, takže ve škole byly na denním pořádku poznámky, rvačky se spolužákama. Celý dětství jsem byl naštvanej a nevěděl co se sebou.

Kámoši začali tou dobou chodit do nějakýho klubu, nízkoprahovýho. Tam to bylo fajn, chodil jsem se tam zašívat po škole. Doma jsem bejt nechtěl. Když tam byl otec, byl to vždycky mazec. Ty lidi, co v klubu pracovali, byli na rozdíl od něj fajn.

Jednou jsme se nějak bavili o agresi… Už si všimli, že mi dělá problém, když mě někdo v něčem porazí. Strašně jsem se vztekal, nadával, několikrát je poslal do háje. Když už to bylo fakt přes čáru, vyhodili mě z klubu ven. Vždy jsem se ale mohl po nějaký době vrátit. No a když na tu mou agresi přišla řeč, rozpovídal jsem se o tom, jak to máme doma, jak je to s mým otcem. Myslím, že jsem je dost vyděsil. Když viděli, jak se rychle vzteknu, domluvili jsme si nějaký pravidla, abych to prý líp zvládal. Mluvili jsme o tom, jak řešit věci jinak, než mlácením nebo vztekem, jak se ovládnout. Myslím, že v jednu chvíli se mi to sebeovládání docela dařilo.

V devítce, to už mi bylo 15, se stal asi ten největší průser. Sice jsem se už většinou dokázal ovládnout, protože jsem to trénoval v klubu, ale tohle jsem prostě nezvládl. Bylo to na těláku, hráli jsme zrovna fotbal a byl tam takovej blbeček, dobrý známky, prachatý rodiče, mohl mít, co chtěl. Začal se vytahovat, při hře do mě strkal, provokoval. V jednu chvíli mi podkopl nohy a já jsem se natáhl. Začal se strašně smát a ukazovat na mě.

Poslední, co si pamatuju, je, jak k němu uháním a jak má strašně vyděšenej výraz. Pak už mám jen záblesky. Znovu jsem se probral, když jsem nad ním klečel se zdviženou pěstí, kolem mě bylo ticho jako v hrobě. Obličej toho kluka byl šíleně zřízenej. Krev kolem hlavy, pár zubů venku…

No a dál? Soud, šíleně navztekaní rodiče toho blbečka, protože mu museli spravovat čelist i zuby, ženská ze sociálky. S tou jsem se bavit nechtěl, i když byla vlastně v pohodě. Mluvil jsem o tom jen v klubu. Donesl jsem tam i dopis od soudu, protože jsem mu moc nerozuměl. Bylo tam něco o výchovným ústavu a nástupu. Pracovníci mi všechno vysvětlili – jak to tam funguje, co tam můžu čekat, co to vlastně výchovňák je. A tak jsem tam šel.

Ze začátku jsem měl strach, co bude. Nakonec to bylo, teda aspoň v něčem, docela fajn. Dopoledne škola, dodělal jsem si střední, měl jsem možnost jít na zedníka nebo truhláře. Šel jsem na truhláře, protože mě uklidňovala práce se dřevem. Preciznost, kterou ve mně vycepoval otec, se tam dost hodila. Taky jsem měl často sezení s psychologem. Ten byl fajn, trénovali jsme spolu, jak se tolik nevytočit. Navázali jsme na věci, který jsem znal už z klubu.

Když se blížily moje osmnáctiny, ve výchovňáku mě připravili na výstup. Ukázali mi, jak napsat životopis, jak se ucházet o práci, jak si sehnat nájem a tak. Pořád jsem chodil i do nízkoprahu. Tam mi pomohli sehnat práci a dokonce i byt.

Sem tam se ještě dokážu pořádně vzteknout. Hlavně, když se mi něco nedaří. Nemám trpělivost, ale vždycky si vzpomenu, co mi říkal psycholog a co jsem se naučil v klubu. Už nechci nikdy nikomu ublížit, jako tenkrát tomu klukovi. Vím, že to byla pitomost. Došlo mi to, když jsem ho pár let potom viděl. Bylo na první pohled znát, že má přeraženou čelist. Jsem vlastně rád, že jsem mu neublížil víc. Občas si taky vzpomenu na otce, jak se mu asi daří… A co je mým největším strašákem teď, když už mám svoje vlastní děcka? Že bych se k nim choval tak, jako on tenkrát ke mně.

Rozhodl jsem se, že nyní #JeToNaMně.“

Zbyšek mohl díky podpoře ze strany pracovnic a pracovníků výchovného ústavu a nízkoprahového klubu začít znovu.

Zbyšek dostal od svého otce do života jenom to nejhorší. Kvůli násilí, které bylo na něm pácháno, se nikdy neměl šanci naučit řešit konflikty jinak, než dalším násilím. Když se dostal do výchovného ústavu (VÚ), mohl díky podpoře ze strany pracovníků a pracovnic VÚ a psychologa udělat změny ve svém chování. V nízkoprahovém klubu pro děti a mládež si mohl tyto věci trénovat, navazovat vztahy se svými vrstevníky a u pracovnic a pracovníků klubu našel bezpečný prostor pro řešení jakéhokoliv tématu. Zbyšek se naučil, že agrese není řešením a že se vždy může rozhodnout, jakým směrem se chce dál ve svém životě vydat.

Příběh Zbyška vychází z příběhů klientek a klientů, se kterými pracujeme v rámci služeb a programů organizace Ratolest Brno.

Pro účel kampaně zapůjčili příběhu svou tvář patroni organizace Jan a Daniel Müllerovi.

O fotografie se postarala Karolína Kohoutková z ateliéru Divý tvor. Za grafické zpracování vděčíme Šárce Dudové. 

Tato kampaň vznikla jako součást projektu „Interdisciplinární síť podpory dětí a mládeže při opouštění ústavní výchovy“, reg. č. CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011419. Projekt byl finančně podpořen ze zdrojů Evropského sociálního fondu EU, z rozpočtu ČR v rámci Operačního programu zaměstnanost.