„Neříkáme jim, co mají dělat.“ Sociální pracovnice o tom, co trápí mladé lidi a co se stane, když je někdo doopravdy vyslechne

Co teď trápí mladé lidi a jak dokáže člověka změnit, když ho někdo doopravdy vyslechne? Přinášíme rozhovor se sociální pracovnicí Zuzanou Mokrou, vedoucí Centra prevence a resocializace Ratolesti Brno. V rámci centra vede program Změnit směr, který je určen pro mladé lidi ve věku 15 až 18 let, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. Účast v programu jim může nařídit i soud. V rozhovoru se věnujeme tomu, proč je pro dospívající důležité mít prostor, kde se mohou nad svými činy zamyslet a porozumět jejich důsledkům.

NB: Jaké problémy teď mladé lidi trápí?

ZM: Já mám pocit, že je pořád trápí to stejné. Že není něco výrazně jiné, co by trápilo právě naši klientelu. Je jim mezi patnácti a osmnácti lety, většinou šestnáct a výš. Takže je to škola. To, že se jim tam třeba nedaří chodit nebo přemýšlejí, jestli v ní zůstanou. Ale někteří jsou v ní naopak dobří.

A většinou je trápí to, co je doma, že ti rodiče se o ně buď nezajímají, nebo se zajímají o některé věci příliš, nebo že si prostě nerozumějí, že tam mají za sebou nějakou historii, která není moc dobrá, a těm rodičům nevěří a těší se, až se odstěhují. To bývá časté.

Potom je to nějaká výměna party, protože už v tomto období přestávají být členy velkých part a začínají trávit čas s bližšími kamarády. A zároveň jsou to první vážnější partnerské vztahy. Takže se třeba bojí toho, že budou rodiči dřív, než budou chtít. 

Pak konkrétně u našich klientů a klientek jde o dopad jejich činů. Co to vlastně pro ně znamená. Protože teď se to začíná ukazovat.

A víc je teď trápí, co jsem si všimla, to, že prohrávají peníze ve spinování v online hrách. Protože když jsou ty servery mimo Českou republiku, neplatí na to regulace, že se tam dostane člověk s občankou. Takže hodně lidí mladších osmnácti let už prostě dávno hraje, mají to s sebou i v telefonu a utratí za to reálné peníze. 

A pak je trápí to, co bude v budoucnu, jestli jako budou mít nějaké bydlení, peníze, jestli zůstat v České republice, jestli zůstat v Brně. To jsou asi ty nejčastější věci.

Takže je trápí škola, vztahy v rodině, dospívání a změna priorit. To zní jako problémy, které trápí asi většinu mladistvých?

Ano, to trápí většinu mladistvých. Jenom u nich je jiná ta ta hloubka toho, co je trápí. U té školy to může být, že už jsou na čtvrté a třeba je zase vyhodí.

Nebo si nerozumí s mistry, protože těžko zvládají konflikty s autoritami. Ale nejde o autority, které jsou přirozenými autoritami, nýbrž o ty, které se snaží mocí vydobýt svou autoritu, a oni cítí, že je to pro ně nefér a nelidské.

Jde spíše o tu míru než o jiná témata. 

Takže ve Změnit směru se potkáváš hlavně s mladistvými, kteří mají ještě prohloubené tyhle běžné problémy.

Ano, a zároveň, my teď máme vícero mladistvých, kteří mají za sebou ústavní výchovu. Byli třeba v dětském domově, protože rodiče nezvládali svoje kompetence. Nebo přímo popisují závislosti v rodině, že to je pro ně náročné.

A mnoho z nich je pak už samo za sebe, nemají tu rodinnou síť nebo podporující a ví, že kdyby se něco stalo, tak nemají moc kam jít.

Je nějaký klientský příběh, který sis dlouho nesla s sebou a který tě hodně zasáhl?

Přemýšlím nad jedním. Většinou mě zasahují ti, kteří jsou něčím jiní.

Vybaví se mi klient, který měl duševní problémy a páchal věci dávno předtím, než se dostal k nám. Během naší spolupráce se na svém psychickém zdraví rozhodl pracovat. Rozhodl se, že chce dělat věci jinak a neustále reflektoval, co všechno tam bylo a vlastně jeho odvedená práce byla obrovská. 

Akorát náš systém funguje tak, že i když se to stalo před dvěma lety, tak odsouzení přijde a je úplně jedno, kde je ten klient teď. Na to se nikdo nedívá. Takže nakonec skončil ve vězení.

Ale pro mě to bylo velmi zajímavé, že někdo, kdo opravdu páchal ve velkém, se dokázal tak změnit a rozhodnout se žít úplně jinak. Odstřihnout se od všeho, jít pryč, trávit ten čas procházkami nebo něčím smysluplným, neustále reflektovat to, co bylo a to, co už nechci ve svém životě.

Řekla bys, že se za tu dobu programu hodně změnil?

Ano, já myslím, že měl hodně možností vůbec mluvit o tom, co by chtěl, kdo je a proč to tak má. Zároveň jsme hodně pracovali na tom, aby znovu navštívil svou lékařku a  konzultoval s ní, že mu léky nesedí, aby měl léčbu, kterou potřeboval. To mu taky výrazně zkvalitnilo život.

Vzpomínám si i na příběh klienta, který často porušoval zákon svou partou a jinak vlastně ve svém životě nic moc nedělal. Měl to volné. Rozhodl se nepokračovat ve škole a jeho postoj k autoritám byl nedůvěřivý. Hodně si mě testoval. 

A vím, že teď pracuje a je úspěšný. Celé mi to přišlo skvělé tím, že se v průběhu našeho setkávání rozhodl jít za svým snem, který se mnou konzultoval. Společně jsme nalézalii jeho reálné kontury a evidentně mu to hodně povedlo ho převést i do reality.

Tak to mi přišlo taky zajímavé, jak málo stačí, aby se usadilo, aby ten sen mohl být něčím, čím ten člověk žije - a dokonce úspěšně. 

Každý ten příběh mi přijde něčím zajímavý, když ten program dokončili.

Mluvíš o docela těžkých tématech jako psychické problémy nebo problémech s autoritou. Jak s mladistvými tato těžká témata otevíráte, že se o nich s vámi začnou bavit?

Já to dělám tak, že na začátku, když přijdou, tak je nechám říct svůj příběh. Co může znít jako něco velkého, ale v podstatě se jenom zajímám, jak se stalo, že jsou tady.

A mně se stává, že už na prvním setkání mluví o šikaně nebo mluví o hodně složité situaci doma, nebo mluví o věcech, za které se stydí, že udělali. A tím vím, že to je jako dobře navázané. Ale to, co dělám já je, že se opravdu lidsky zajímám, neodsuzuji a nechávám je říct to, co mají pocit, že je důležité, abych věděla, abych jim porozuměla - protože oni to vědí nejlíp.

Naopak, kdybych se jen ptala na určité věci, tak vůbec nenahlédnu tu komplexnost jejich života. A někdy vyprávění celého příběhu může trvat i tři setkání. Někdy je to na jednom a pak už se můžeme bavit o tom, co by chtěli, kde jsou teď a co se změnilo tím činem, který spáchali. Protože ten čin už má důsledky a ty jsou pro ně velké memento.

Tehdy se toho hodně změní, například u soudu.

Sdílí pohled na to, jak chtějí žít dál, co chtějí v životě dokázat nebo co už ve svém životě nechtějí. 

Případně mluví o tom, co je pro ně těžké. To mi přijde pro ty mladé muže náročné, pojmenovávat takové věci. Stává se, že přijde mladý muž a na setkání se rozbrečí  To je taky něco, co nemůže před ostatními pustit. A tím vím, že je to navázané dobře, ale dělám to právě přes ten příběh, aby oni mohli říct všechno, co mají pocit, že je důležité, aby o sobě řekli. 

Ne abych to slyšela já. Tam jde o ně, že ty věci mohou pustit ven.

A myslíš, že mají někde jinde možnost takto koncentrovaně vyprávět o sobě?

Ne, nemají. Nemají na to žádný jiný prostor. Málokdo může mluvit se svými rodiči. 

Někdy může mluvit otevřeně, ale ne o všem, protože ti rodiče je pořád vidí přes optiku toho dospívání, ale nejsou schopni zaznamenat tady a teď, že se ten člověk už začal měnit v dospělého. Ale to vyplývá z rodičovské role. To není špatně nebo něco, co ti rodiče dělají špatně, jenom se to těžko zahlíží z jejich pozice. 

Pak jsou to kamarádi, kterým nemůžou říct všechno, protože málokdy mají kolem sebe někoho, komu plně důvěřují. Někdy to může být partnerka, která je ale nová a přichází v téhle době. 

Mnohokrát jsem se setkala s tím, že říkali: „Díky tomu, že jsem tady o tom začal mluvit, tak jsem začal otevřeněji mluvit se svou partnerkou," což mi přišlo moc dobré, že si to zažili. Že když něco sdílí, tak tam můžou nechat nebo si to naopak ohmatat a zjistit, co to vlastně je. Protože když to mají jenom v mysli, tak ono je to velké, neustále se to vrací a vlastně vůbec nemají šanci od toho odstoupit. A zjistí, že pojmenovávat věci je dobré i pro ten vztah. 

Pak jsou sourozenci, ale většinou ten vztah nebývá blízký, protože to rodinné prostředí je náročné. A tím pádem je to už jako všechno, že jo.

Takže prostor pro ty velké změny, které jsi popisovala, přichází, když mají možnost se zastavit nad tím, popřemýšlet nad tím, s někým to probrat.

Přesně tak. A říct to nahlas. Já s tím mám taky zkušenost, hlavně když nad něčím přemýšlím - v hlavě mi ty věci zní nějak, ale pak když to mám dát do jednoduchých vět, tak se z toho stane úplně něco jiného a já pochopím: hele, ale to je vlastně blbost. Nebo naopak: to je vlastně strašně důležité, na co jsem teď přišla. 

A zároveň tu mají ještě skupiny, které jsou součástí programu a tam taky zjišťují: nejsem v tom sám. I ten, kdo třeba něco spáchal, může být fajn, může něčeho dosáhnout, protože tady vidím borce, kteří jsou už třeba ve třeťáku, ve výučňáku a pravděpodobně tu školu zvládnou. Vidím, že je to možné.

Zjišťují: "Okej, a každý z nás má trochu jiný příběh," i když oni si ho navzájem moc nesdílí, ale nějak se k tomu opatrně dostáváme. Nebo sdílí, že vidí věci jinak než ostatní, že to mi přijde taky dobrý.

Už dva roky program Změnit směr vedeš. Jak by popsala jeho roli ve společnosti? Jak by vypadal svět, ve kterém by tento program vůbec nebyl?

Svět, ve kterém by tento program nebyl, by pro ty mladistvé znamenalo vlastně přímou cestu k tomu, že by páchali dál nebo by se dopustili něčeho, co by vedlo k tomu, že by šli sedět. Možnost zastavit a zamyslet se může být pro někoho důležitá. Někteří by to zvládli i bez toho programu, ale jejich kvalita života nebo to, jak sami sebe vnímají, by se nezměnila.

Neviděli by se jako někdo, kdo může být úspěšný, kdo má i silné stránky, kdo je v něčem dobrý. Možná by k tomu došli mnohem později. 

Zkrátka u někoho by to znamenalo sedět, u někoho by to znamenalo, že by neměl tolik prostoru pro sebe. Jsou i klienti, u kterých by to pravděpodobně moc neznamenalo, ale těch je málo.

Řekla bys, že se mladiství v době sociálních sítí, internetu a AI nějak mění?

Rozhodně mi přijde, že teď berou méně drog a méně chlastají a skoro nekouří – málokdo kouří. Vapují, ale více se zamýšlí nad tím, co to s tím mozkem dělá. Že na jedné straně tam vidím ty pozitiva, že opravdu mají přístup k těm informacím ve velmi srozumitelné formě a ty důsledky jsou pro ně jasnější, než bylo třeba za mé generace.

A pak taky jsou ovlivnitelnější krátkými videi. Rychleji si vytvoří názor na věci a neověřují si informace. Prostě se rychle nechají stáhnout něčím jednoduchým.

Poslední otázka na závěr, co často slyšíš od klientů nebo klientek, když úspěšně ukončí program? 

(přemýšlí) Něco jsem si o sobě uvědomil. Bylo to pro mě prospěšné a už vím, co dělat v tom životě nechci nebo, nebo co nechci, aby tam bylo. Změnil jsem se, a teď říkají třeba v tom, jak tráví volný čas, jak nahlížím na to, s kým ho trávím, například v oblasti té party. Začal jsem se setkávat více s lidmi, se kterými mi je dobře. To bývá časté.

Nebo jsem se rozhodl něco změnit. Něco mi to jako dalo. Na něco jsem si přišel, mohl jsem si popovídat. Někdy dokonce říkají, že to bylo fajn, že jim to bude chybět. Mít takhle někoho pro sebe, kdo na ně á čas, s kým může mluvit o tom, o čem chce, úplně bezpečně a otevřeně.

A někdo také reflektuje, že to pro něj jako nic neznamenalo, že to byla povinnost, kterou si splnil. A to je taky možnost.

Přijde mi, že pro ty mladistvé je moc fajn mít teda někoho, kdo jenom slyší a nehodnotí a neříká jim, co mají dělat. My jim říkáme: „Ok, co bys chtěl dělat? A jak se na to díváš? Jaká to má rizika, jaká to má pozitiva? Co by sis z toho vybral?“ Ale neříkáme jim: „Tohle děláš špatně, dělej to takhle.“ 

Takže mají vůbec možnost aktivizovat tuhle svou stránku kritického myšlení, analýzy, nějaké dedukce. To mi přijde fajn, protože málokdy mají prostor ke kritickému myšlení ve škole, v některých školách to moc není. Tam jim řeknou: „Tohle nedělej, tohle děláš špatně, tohle dělej.“ Ale nikdo je nedonutí přemýšlet. 

Takže mi přijde dobré, že jim program dává prostor k tomu, aby nastartovali svoje myšlení. 

Když je možné změnit směr

Centrum prevence a resocializace Ratolesti Brno pomáhá dětem a mladým lidem od 10 do 18 let, kteří se dostali do konfliktu se zákonem nebo řeší výchovné problémy. Podporuje je v tom, aby porozuměli svému jednání, jeho důsledkům a dokázali hledat jiné cesty. Pro děti a mladé lidi ale především představují příležitost, jak se poučit z vlastních chyb a neopakovat je. Účast v programech může nařídit také soud jako alternativní formu trestu.

Změnit směr je jedním ze šesti probačních programů pro mladistvé v České republice. Je určen mladistvým od 15 do 18 let a nabízí jim prostor k zamyšlení nad vlastním životem a možnostem změny. Ratolest Brno je zároveň jedinou organizací v Česku, která nabízí preventivní program Aristoteles i pro nejmladší děti od 10 do 16 let.