Když vyrůstáš na ubytovně

„Když jsem byl malej, bydleli jsme s mámou a ségrama v takovým rozpadlým baráku u parku, kam prej chodili dealeři. Občas s náma bydlel i táta, ale to bylo pokaždý to nejhorší období. S mámou se hrozně hádali, většinou kvůli penězům a práci. Když jsem zlobil, táta mě zmlátil, mlátil i ségry i mámu. Bál jsem se ho. Máma na mě naštěstí jenom řvala. Tý jsem se nebál, věděl jsem, že z toho nic víc nebude.

Pamatuju si, jak jsem se hrozně těšil do první třídy. Jenže mi to tam moc nešlo, často mi něco chybělo, neměl jsem domácí úkoly. Navíc jsem po škole ani nemohl chodit ven. Máma se bála, že mi něco udělaj sousedi z vedlejšího baráku. Tam, kde jsme bydleli, byly děcka, který si často někoho vyhlídly a pak ho šikanovaly. Máma vždycky řvala, že půjde na policajty, ale nikdy nešla. Bála se.

Doma byla hrozná nuda, hračky jsme skoro neměli. Nepamatuju si, že by si se mnou máma někdy hrála. Nehrála si ani s holkama, když byly malý. O ségry jsem se musel furt starat, nesnášel jsem je. Tátu jsem viděl naposledy asi ve čtvrtý třídě. Máma říkala, že doufá, že je ve vězení, a že už ho nikdy neuvidí. Peníze nám neposílal.

Máma neměla peníze, ani práci, starala se o ségry. Někdy tou dobou jsme se přestěhovali na ubytovnu, kde jsme měli jenom jeden pokoj. Pamatuji si, jak se o tom baráku povídalo, že prý brzo spadne. Byl tam jenom jeden záchod na celý patro, takže v noci jsme se ségrama chodili radši na nočník. Ta nejmladší nás vždycky budila, jak řvala. Někdy zas ve vedlejších pokojích řval nějakej cizí dospělák. Často tam jezdili policajti. Na chodbách byl hroznej bordel a smrad, ale aspoň jsem tam mohl bejt po škole s klukama a chodit s nima ven. Když měl někdo míč, hráli jsme před ubytovnou fotbal.

V šestý třídě jsem začal chodit za školu. Některý děcka se mi tam posmívaly, že nemáme ani na sešity, že mám starý hadry, že bydlíme v díře a že moje máma určitě neumí ani číst a psát. To jsem vždycky vyletěl a zmlátil toho, kdo s tím začal. Z rvačky byl pokaždý hroznej průser. Máma mi za to hrozně nadávala, vymejšlela různý zákazy, ale mě to bylo jedno. Pamatuju si, že jsme měli nějaký sezení ve škole, kde byla učitelka, ředitelka, vychovatelka, máma a já. A ségry. Řešilo se, že nechodím do školy, že nemám úkoly, věci a že se rvu. Ředitelka byla na mámu i na mě naštvaná, učitelka taky. Máma pak brečela. Brečela, že mě vezmou pryč.

Po tom, co jsem omylem sbalil kámošův mobil, to bylo na konci sedmičky, mě fakt vzali a dali do děcáku. Přímo tam byla i škola, abychom prý cestou nezdrhli… Tam jsem nastoupil do osmičky.

V tu dobu začala k mámě chodit nějaká paní z organizace, co pomáhá různým rodinám. Díky ní se z ubytovny odstěhovala. Nejdřív teda na azylák, tam jsem moc rád nejezdil. Pak ale sehnali přes nějakou nadaci peníze na kauci a máma se přestěhovala do normálního bytu, kde byly tři pokoje, a dokonce klasický chodby. I okolo baráku to vypadalo hezky. Máma se na popud tý paní začala znovu bavit s dědou a s tetou, se kterýma se nebavila kvůli tátovi. Za to jsem byl hrozně rád. Děda je hrozně hodnej, sice přísnej, ale hodnej. A má mě rád, i ségry.

V děcáku to nebylo tak strašný, jak jsem se bál, ale taky žádná sranda. Musel jsem poslouchat, uklízet a chodit do školy. Hráli jsme pinec, fotbal a tak. To mě bavilo. Taky některý děcka byly fajn. Bavilo mě povídat si s paní psycholožkou o mámě, o tátovi, a tak nějak jsem pochopil, že máma potřebuje pomoc. Stejskalo se mi po ní, stejskalo se mi i po ségrách a taky jsem nemohl dělat úplně všechno, co jsem chtěl. Ale mohl jsem na dovolenky jezdit domů, občas o víkendu a každý prázdniny.

Ze začátku jsem párkrát zkusil během dovolenky utýct, prodloužit si ji a zůstat u dědy, jakože mi to máma a děcák dovolily, ale vždycky se to profláklo a vezli mě hned zpátky. Časem jsem ale mohl jezdit domů každý víkend.

Podal jsem si přihlášku na automechanika. V děcáku mi říkali, že na učňák nemusím, ale že bych si tam mohl udělat řidičák zadarmo. Po devítce jsem se vrátil domů nastálo. Když jsem měl v prváku náběh na nějaký průsery, tak si na mě děda došlápl. Taky mi bylo líto mámy, že jí dělám starosti, a zpátky do pasťáku jsem fakt nechtěl. Dokonce jsem si hned v prváku našel holku.

Máma si našla práci jako uklízečka. Doma má na ledničce papír, kde má napsaný, jaký jídla bude vařit, s kterou ségrou si kterej den hraje, kdo co doma dělá a tak. Taky k nám docela často chodí teta nebo děda a kontrolujou holkám úkoly a aktovky. Ta paní z organizace zase s mámou řeší, jak to jde s holkama, jak to zvládá v práci a radí jí, co a jak. Já jsem dodělal školu i řidičák. Děda mi sehnal práci přes nějakýho známýho, kterej potřeboval pomoct v autodílně. Chtěli bychom totiž s mojí holkou bydlet sami, takže potřebuju začít vydělávat.

Rozhodl jsem se, že nyní #JeToNaMně.“

Jarek mohl díky podpoře ze strany pracovnic a pracovníků dětského domova se školou a sociálně aktivizační služby začít znovu.

Nevyhovující domácí zázemí, špatné bytové podmínky a finanční situace Jarkovi nedaly nejlepší start do života. Nemohl se rozvíjet, připravovat se do školy nebo smysluplně trávit svůj volný čas, což nakonec vedlo až k jeho umístění do dětského domova se školou. Do práce s jeho rodinou byla zapojena také sociálně aktivizační služba, která Jarkovu rodinu podporovala a doprovázela ke schopnosti samostatně vytvářet bezpečné a podnětné prostředí pro růst a vývoj dětí. Díky intervenci ze strany pracovnic a pracovníků dětského doma a zlepšení podmínek doma se Jarek mohl rozhodnout se, jakým směrem se chce dál ve svém životě vydat.

Příběh Jarka vychází z příběhů klientek a klientů, se kterými pracujeme v rámci služeb a programů organizace Ratolest Brno.

Pro účel kampaně zapůjčil příběhu svou tvář podporovatel organizace.

O fotografie se postarala Karolína Kohoutková z ateliéru Divý tvor. Za grafické zpracování vděčíme Šárce Dudové. 

Tato kampaň vznikla jako součást projektu „Interdisciplinární síť podpory dětí a mládeže při opouštění ústavní výchovy“, reg. č. CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011419. Projekt byl finančně podpořen ze zdrojů Evropského sociálního fondu EU, z rozpočtu ČR v rámci Operačního programu zaměstnanost.