Příběh Lady

Když děti mají děti

„Naši se rozvedli, když mi bylo 5. Tátu jsem od tý doby viděla jen párkrát, s mámou jsme se často stěhovaly. Postupně mi přibyli 3 sourozenci, který máma měla s několika partnery. Ten poslední hodně pil a byl agresivní. Máma bejvala taky někdy opilá, do práce většinou nechodila, ale i tak jsem se o mladší sourozence musela starat já. Měla jsem problémy ve škole, vlastně jsem tam taky spíš nechodila.

Když mi bylo 14, začala jsem utíkat z domu a v tý době jsem se seznámila s jedním klukem. Bylo mu 16. Do roka jsem otěhotněla. Máma chtěla, abych šla na potrat, ale s přítelem jsme se rozhodli, že si dítě necháme.

Chtěla jsem se osamostatnit. U mámy jsem bydlet nemohla a u přítele to nakonec taky nevyšlo, i když jeho táta nám nejprve sliboval, že se o nás postará. Po porodu jsem nakonec skončila ve výchovňáku.

Ze začátku mi z toho bylo smutno, ale na druhou stranu bylo docela příjemný vědět, že v tom člověk není sám, že takových holek, jako já, je víc. Ve výchovňáku mi pomohli s vyřízením porodnýho a rodičáku. S přítelem jsme byli dál v kontaktu, jednou měsíčně za mnou a malou jezdil, i když bych samozřejmě nejradši byla s ním „doma“, ale to nešlo.

Ve výchovňáku jsem také chodila do školy a vyučila se za švadlenu. Zatím co jsem byla ve škole, o malou se staraly pracovnice v jeslích, ale jinak jsme byly spolu. Ve výchovňáku mě naučily, jak o ni správně pečovat, vařit, jak si udělat rozpočet, abych s penězma vyšla, a tak. Také jsem sama prala i uklízela.

Zatím co jsem dodělávala učnák, přítel se snažil sehnat bydlení. S mamkou jsme sice byly v kontaktu a psaly si, ale bydlet jsem u ní nechtěla. Bydlela v té době na ubytovně s nejmladší ségrou, otčím byl zavřenej. Dva mladší bráchové byli v dětským domově se školou, protože do té své původní tak nějak nechodili. Mámě to bylo asi jedno, nevím, nejezdila jsem za nima. Nechtěla jsem, aby v takovém prostředí moje dcera vyrůstala, a oni o nás taky nejspíš nestáli. A kdyby to s přítelem nevyšlo? Ve výchovňáku mi slíbili, že mi pomůžou najít azylák. V něm jsem ale taky žít nechtěla. S mámou jsme tam chvíli bydlely a bylo to děsný.

Chvíli před tím, než jsem dokončila učňák, za mnou začala jezdit paní Marta ze sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětma. Řešila se mnou, kam půjdeme, až budeme muset odsud pryč. Pomohla nám najít podnájem, sehnat peníze na kauci a když jsem odešla z výchovňáku, chodila za náma domů. Poradila mi, jak podat přihlášku do školky, kde hledat pracovní nabídky. Práci jsem si nakonec našla přes jednu známou.

S paní Martou jsme řešili i jak naplánovat rozpočet, aby nám peníze vydržely celý měsíc. Přítel má různý brigády a já pracuju jenom některý dny v týdnu, takže peníze nám občas chybí… S malou nám pomáhá přítelova teta a občas nám pomůže i finančně. Svoji mámu vidět nechci, u táty jsme byli párkrát na návštěvě. Sám má ale malý děti, takže jemu o pomoc říkat nemůžeme.

Jsem ráda, že se mi podařilo vybudovat pro dceru normální zázemí a že spolu máme pěkný vztah. S přítelem jsme se dokonce už vzali a narodil se nám syn. Díky paní Martě a lidem z výchovňáku, který nám pomohli překonat těžký začátky, se nám podařilo vytvořit rodinu a vychovávat společně dvě děti.

Rozhodla jsem se, že nyní #JeToNaMně.“

Lada mohla díky podpoře ze strany pracovnic a pracovníků výchovného ústavu a sociálně aktivizační služby začít znovu.

Z důvodu nepodporujícího rodinného zázemí se nezletilá Lada ocitla se svou dcerou v ústavní péči. Pracovnice skupiny pro nezletilé těhotné a matky s dětmi ji naučily péči o dítě, podpořily ji v dokončení školy a ve spolupráci se sociálně aktivizační službou (SAS) se postaraly o to, aby měla po dosáhnutí plnoletosti s dítětem kam jít. Pracovnice SAS ji doprovázela ke schopnosti samostatně vytvářet bezpečné a podnětné prostředí pro růst a vývoj dětí, které Lada sama nikdy nezažila. I díky tomu se mohla rozhodnout, jakým směrem se (ne)chce ve svém životě vydat.

Příběh Lady vychází z příběhů klientek a klientů, se kterými pracujeme v rámci služeb a programů organizace Ratolest Brno.

Pro účel kampaně zapůjčila příběhu svou tvář jedna z patronek organizace ze ženského rugby týmu RC Dragon Brno.

O fotografie se postarala Karolína Kohoutková z ateliéru Divý tvor. Za grafické zpracování vděčíme Šárce Dudové. 

Tato kampaň vznikla jako součást projektu „Interdisciplinární síť podpory dětí a mládeže při opouštění ústavní výchovy“, reg. č. CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011419. Projekt byl finančně podpořen ze zdrojů Evropského sociálního fondu EU, z rozpočtu ČR v rámci Operačního programu zaměstnanost.